Máme rádi Prahu. Nemáme rádi davy lidí, nemáme rádi smog a smrad z aut, nemáme rádi fronty, dopravní zácpy ani narvaný tramvaje, ale máme rádi Prahu. Máme v Praze příbuzný, kteří nás vždy moc rádi vidí a upřímně spousta mých přátel pochází z Prahy (zdravím Páju, Adélu, Lauru a Věru).
Letošní rok, který jsme měli zaměřený na poznávání naší krásné země, jsme samozřejmě museli navštívit i Prahu a hned 3x. Příprava probíhala shlédnutím několika videí Kluků z Prahy na youtube. Kdo nezná doporučujeme.
V Praze si užíváme to, co doma nemáme – nějaký ten kulturní program, jezdící schody, balancování bez držení v metru a tramvaji, muzea, kavárničky, kde mají kynuté koláče s drobenkou, pizzu a hlavně taky prolejzačky.
Poprvé jsme s dětmi vyrazili na konci ledna. Hlavní cíl – divadelní představení holčička Momo a ukradený čas. Krásný příběh, který hraje divadlo Kampa ve Velkém mlýně v Libni. Po představení jsme poobědvali pizzu na dětském hřišti a na dezert a kávu šli do kavárnoknihovny opět do Velkého mlýna. Odpočatí vyrážíme na naše nejoblíbenější místo v Praze – na Vyšehrad. Pro pohana, jako jsem já, co má rád historii je Vyšehrad naprosto magický místo. Děti samozřejmě nejvíce ocenily krásné dřevěné hřiště s postavami z českých bájí a pověstí. Takže proběhla desetiminutovka z vlastivědy pro domškoláky, a tak na 10 minut si děti možná pamatovaly, kdože to byl praotec Čech, Krok, Kazi, Teta, Libuše a Horymír s Šemíkem. Poslední zastávka na Míráku. Proč? No kvůli nejdelším jezdícím schodům v Praze!!!
Podruhé vyrážíme v dubnu a rovnou na celý víkend. V pátek odpo sedáme do krtka a jedeme na Muzeum. Budova Národního muzea je naprosto majestátní a vnitřek víc než uchvacující. Hledali jsme kámen z Horní Kalný, který tam údajně měl být vystaven, ale nenašli jsme ho. Nejlepší bylo vylézt až nahoru do kopule a mít super výhled na Prahu. Přešli jsme Václavák, mrkli povinně na Václava na koni a na přání Hombrého navštívili vícepatrové knihkupectví s jezdícími schody. Potom jdeme do Lucerny kouknout na nejdivnější sochu s koněm, co existuje. Horší jsem ještě neviděla. No a pak už jen jedna káva, druhá káva a jedem přes Želivárnu na Bohdík, kde spíme. (Tenhle čupr pražskej sleng mě naučila moje sestřenice Kristina, rodilá pražačka zocelená džunglí velkoměsta). Myslím, že jsem od rodilých pražáků naprosto k nerozeznání.
Čirou náhodou tu jsme na Den otevřených dvěří na hradě. Původně jsme to v plánu neměli, ale když je to zadarmo, že. Přijíždíme lehce po devátý tramvají na Pražský hrad a lidi tam jdou, ale nejsou fronty a krásně proklouzneme až do katedrály Svantovíta (křesťani jí říkají sv. Víta, ale my víme sví). Připadám si tam jako v chrámu v Morii a fakt mě baví hledat na těhle starých stavbách pohanský symboly. Jsou všude, když se člověk umí koukat. Vycházíme na druhé straně hradu na náměstí s Masarykem a jsme naprosto šokování nekonečnou frontou, čekající na vstup, u které není vidět ani konec. Obdivuju trpělivost všech těch lidí. My kdybychom omylem přijeli z této strany a já to viděla, tak rovnou otáčíme a jdem pryč.
Příští zastávka hřiště u Keplerova gymnázia, tam si děti dobyly baterky, pak vzhůru na Petřín. Fronta na rozhlednu mě opět odradila, ale na bludiště před námi byli asi jen jedni lidi, tak jdem. A co se nestalo..hned za námi to zavřeli, že je tam moc lidí, takže my, jako poslední jsme tam vlastně byli sami a nikdo se na nás netlačil. Vesmíre děkuju! Rozkvetlým Petřínem scházíme dolů k řece, kde si dáváme ve skautském institutu na Kampě super pohodovej obídkovej voraz. Pak samozřejmě opět hřiště, tentokrát s výhledem na Petřín a pak popocházíme ke Karlovu mostu, vedle kterého se opět zastavujeme na hřišti. Největší bojovka dne – přejít Karlův most v největší turistické špičce. Zvládli jsme to a neztratili ani jedno dítě. Za odměnu jdem do Angelato zahájit zmrzlinovou sezonu naprosto luxusním gelatem. Nebojím se riskovat a zkouším příchuť avokádo. Blíží se vrchol dne – potkáme se na Palmovce se setřenicí a jejími dětmi a jdeme společně do divadla Velký mlýn, na mojí oblíbenou hru (kterou už jsem viděla 2x) Škola malého stromu. Před divadlem opět dobijeme dětem baterky hřištěm a pizzou. Pak ještě káva a makovec se švestkami pro dospělé a hurá do divadla. Jsem naprosto dojatá jako pokaždý, když vidím tuto hru nebo čtu stejnojmennou knihu. No a pak zas přes Želivárnu na Bohdík.
Poslední den vyrážíme do Národního zemědělského muzea, které mi připomíná jednu velkou hernu pro děti. Je to opravdu super! Cestou tam ještě navštěvujeme hřiště pod rozkvetlými stromy a po několika hodinách v muzeu si jdem koupit oběd do Billy a sníst ho na hřiště vedle aleje platanů javorolistých. Pak nám věci trochu přestávají vycházet, tak hladce jak jsme si je naplánovali (dlouhé frotny a přeplněné tramvaje), tak prcháme na Bohdík, balíme a na zmrzku jedem do Poděbrad. A pak domů za Ragískem.
Nápad jet se podívat na vánoční Prahu se zdál dost šílenej, když jsme viděli všechny ty fotky a videa přeplněnýho Karlova mostu a Staromáku, ale měli jsme průvodce, kterej žije v Praze celej život, tak nás velmi šikovně tou Prahou protáhl a ty davy jsme minuly. Díky teto. Ze zastávky Pohořelec jsme se kudysi prokličkovali až k řece. Kolem Bruncvíka jsme došli k našemu nejoblíbenějšímu podniku – skautskému institutu Na Rybárně.
Poprvé jsme navštívili liduprázdný Střelecký ostrov, na který se sjíždí výtahem. Shodli jsme se, že nejlepší svařák, dělají na Vyšehradu, ale Vyšehrad je srdcovka, takže tam je vždycky všechno nejlepší. Vyšehrad jsme prozkoumali zase jinou cestou pod hradbami a našli jsme nové hřiště Lumírovy sady. Další den jsme ještě navštívili muzeum Prahy na Florenci a vydali se zpátky domů péct vánočku na další den.
Máme rádi Prahu. Praha je prostě krásná. Každej jí vidí skrze vlastní filtry a vnímá podle svého osobního nastavení. Já musím upřímně přiznat, že má můj obdiv, a že jako vidláka mě to tam takhle na pár dní vždy moc baví. Takže máme velký štěstí, že nás na Bohdíku vždy rádi vidí.
