Koně máme doma od roku 2018, ale první kroky k vybudování paddock paradise se uskutečnili v roce 2019. Když se dívám na tyhle starý fotky, tak mě to dost děsí. Ten bordel všude a to bahno po kolena, který naštěstí nemám vyfocený. Začal tedy proces odbahňování, zpevňování a systém krmení kupičky po treku. Po napsání tohodle ohlédnutí jsem si uvědomila, kolik už toho jsme udělali (především Hombre), a že to tady vlastně vzkvétá naprosto exponenciální křivkou vzhůru. Kdo z vás nemá co dělat a má hodně peněz na šutry, bagristu, písek, menší šutry a uvažuje, že si dá koně domů za barák, tak čtěte, ať víte do čeho jdete. 🙂
První vznikl malý okruh kolem přístřešku. Nejdříve tu byli 2 koně (kamarádka Pája mi vždy půjčila nějakýho poníka), pak přišel třetí do ustájení. Historicky první ustájená dvojice – Marťa se Sparkym (tenkrát tříletým, čerstvě obsedlým). Zpětně si říkám, že jsou fakt dobří, že šli do takový divočiny – hodně provizorní sedlovna s nulovým komfortem a zázemím pro ustájené. Žádné úvaziště. Kruhovka zatím existovala jen v mých představách a veškeré ježdění a trénink probíhal venku v terénu. Oba to ale krásně zvládli a byli tu ustájení přes dva roky, než je osud odvál do Bratčic k Čáslavi. Dodnes se ale máme rádi a jednou za rok spolu jezdíme trénovat k Bořánkům.
V roce 2020 už jsme se do toho obuli víc a v prosinci jsem slavnostně přestřihla ohradník do současného částečně zpevněného okruhu s pískovištěm, který vede kolem půlhektarové louky. Nejlepší rozhodnutí, co jsme pro koně mohli udělat. Od té doby už neřešíme bahno. Když koně chtějí, můžou se mu vždy někudy vyhnout, ale i když prší sebevíc, tak je to i na nezpevněných místech max. do úrovně kopyt a nohy mají v suchu. Zpevněné treky fungují i po letech pořád skvěle. Na podzim jsme přikoupili appaloosu Pažitku.
Na jaře 2021 k nám přišel do ustájení malej quatří kluk Yuchi a zůstal tu až do obsednutí. Celý rok se budovala a k vánocům jsem od mého muže dostala vlastnoručně vyrobenou kruhovku, kterou používáme dodnes, jenom jsme jí aktualizovali dveře, protože ty staré se doslova rozpadly. Spolu s kruhovkou vzniklo i úvaziště.
V roce 2022 k nám přišla do ustájení Adéla s Afinkou a jsou s námi dodnes. Krásně zapadly do aktivit spolku a jsou nedílnou součástí táborů, kroužků a hiporehabilitací. Holky, jsme rádi, že tu jste. Tento rok jsem se taky stala ,,ajťákem,, a vytvořila jsem podle rad na googlu tyhle webovky.
2023 byl hodně náročný. Psychicky i fyzicky. Vzpomínám, že ruce mě od navrtávání izolátorů a tahání drátu bolely ještě hodně dlouho. Hodně se budovalo a hodně se vybudovalo. Půdu plnou bordelu jsme přeorganizovali, vyklidili a vytvořili sedlovnu. Zužitkovali jsme staré, ale hezké dřevěné skříně, vytunili jsme jim vnějšek i vnitřek a vznikl konečně prostor pro věci ustájených lidí. Nechala jsem vyrobit 10 dřevěných stojanů na sedla a svařit věšáky z podkov. Největší počin ovšem byl celoroční kutání a přestavba chlíva pro býky na průchozí stáj pro koně se zpevněným prostorem před ní. Instalovali jsme nezámrznou napáječku, která už rok čekala v chodbě. Jak říká Hombré – nemůžu chtít všechno hned! Ke stávajícím 2ha pastvin jsme oplotili dalších 8ha. Ale už pěkně moderně – přijel kamarád se zatloukačkou na kůly, takže chudák Hombré už nemusel potit krev při vyvrtávání děr v jílu tvrdým jak beton ručním vrtákem a zatloukání každýho kůlu ze štafliček palicí. Dráty už jsme nenapínali jen tak růčo, ale máme je i s dilatačnáma pružinama, takže se nic nevlní a neprověšuje. Radost pohledět. 1 koně jsme koupili (Klacíčka), 3 noví koně do ustájení přišli a o necelé dva roky později zase odešli.
2024 snažíme se udržovat vše, jak nejlépe to jde a nezbláznit se z toho, že se vždy najde něco, co se nestihlo. Navíc se ukázalo, že naši koně nejsou ochotní pustit do stáje i ty nově ustájené na konci hierarchie stáda, tak jsme začali stavět přístřešek, který se dokončil až o rok později. Nemůžu chtít všechno hned, že jo. Takže koně, pro které se primárně stavěl, už tu dnes nejsou. Přístřešek je moc hezký, dřevěný, průchozí a dá se zavřít a použít jako box. V současné době ještě tuníme protiokusová opatření, protože naši koně jsou nejspíš křížení s bobrama, a když jim stále odpíráme a nedopřáváme ten balík, tak si čas mezi krmením krátí hlodáním. Na jaře se Pažitce narodilo hříbátko.
2025 na jaře přišla do ustájení Johanka s Naomi. Dokončili jsme výše zmíněný přístřešek. Natřeli a obložili jsme vnitřek stáje a nejspíš se splní i mé velké přání dát místo žárovek na drátech trčících ze zdi normální hezká světla. Mám je koupené už přes tři roky. Jsem si (naivně) tenkrát myslela, že to půjde hned. Dočkala se napáječka, dočkají se i světýlka.
A co nás čeká v další pětiletce? Přestěhovat slepice, aby mohla vzniknout travnatá jízdárna. Dvě další tůně. Nová střecha nad sedlovnou a nad senem. Pod novou střechou nově vytuněná sedlovna s okny a pozor – s elektřinou. V současnosti mám v sedlovně natažené jako osvětlení přes prodlužku vánoční světýlka. Nový povrch u úvaziště, drbadla, možná druhá napáječka, venkovní kohoutek s vodou, možná ještě oplotíme další kus pastviny, opravovat to, co naši miláčci zničej nebo sežerou. Přijmout taky další koně s pohodovýma lidma do ustájení. Konkrétně s lidma, kteří budou vděční za to, co už je, a i kdyby už nebylo nic víc, tak jim to takhle stačí a budou tu spokojení. Prostě s těma, co nechtěj mít koně u balíku a hlavně, kteří chápou, že nemůže být všechno hned.
Čeká nás rok ohnivého koně, tak se těším na tu jízdu. Já na svým ohnivým koni jezdím 13 let, a už nechci zabít já jí ani ona mě a jsem jí vlastně vděčná jakým směrem jsem díky ní jela. Tak Vám všem přeju, ať Vás ten váš ,,ohnivej kůň,, zaveze tam, kde to pro vás bude nejlepší.