Yes, jsou tu Jeseníky. Je 4. června 2026 a já, Pája a Rago vyrážíme, abychom je přešli. Auto necháváme v Šumperku a po malých peripetiích, že prej pes nemůže do autobusu, se vyložíme i se psem v Králíkách. V tamní pekárně kupuju 2 buchty na cestu (protože vandrovníci vždycky mívaj ňákou buchtu, žejo) a razíme.
Celí natěšení na hory a výhledy jdeme k první dominantě Kralický Sněžník. Cestou potkáváme spoustu poláků a taky slečnu s ohařem, který si nese svoji bagáž stejně jako Rago. Sympaťáci. U pramene Moravy dočepujeme vodu, pozdravíme mladý jelení pár pasoucí se opodál a scházíme dolů do Hluboké jámy, která na závěr dne je opravdu hluboká a toto vražedné klesání je něco pro moje kolena. Končíme po 24km u Adélina pramenu, kde už je přístřešek bohužel obsazen, tak si zalejeme Damodara polévku a spíme opodál na cestě pod širákem.
Druhý den hlásí děšť, tak se modlím, ať se mýlí. Nemýlili. V deset nasazujeme poprvé pláštěnky a poprvé šlapeme v dešti dál, poprvé máme durch boty, taky má Pája vybitej telefon, takže z těchto 10km nemáme fotodokumentaci. Na chatě Paprsek jsme se najedly a částečně usušily, ale musím jí dát mínus 100 bodů, protože dovnitř nesmí psi. Tak chudák Ragi čekal pod pultíkem venku. S igeliťákama v botách a dobitým telefonem šlapeme dál. Na Smrku jsme byly, když jsme šly loni Rychlebky, tak si ten krpál odpouštíme a scházíme rovnou do Ramzové. Tento den zakončujeme přechodem přes Vražedný potok následovaný vražedným stoupáním k přístřešku u Obřích skal. Tam opět zaléváme polévku Damodara a opět spíme pod širákem.
Třetí den se budíme lehce nacuclí rosou, tak máme ráno takové pomalejší, sušíme spacáky, Rago kožich a připravujeme se na počáteční stoupání na Šerák. Je sobota, takže nejsme úplně sami. Na Keprníku už je to lehčí dav, tak se nezdržujeme a šlapeme přes Vřesovou studánku do Červenohorského Sedla. Tamní hotel s restaurací má od nás 100 bodů za to, že tam jsou psi vítáni a ne na obtíž. Jako důkaz dostal Rago piškůtek od obsluhy a dalších 100 bodů má za fakt fakt dobrý jídlo za cenu bez vysokohorské přirážky. No a my stoupáme směr Praděd. Na Švýcárně začínáme řešit, kde přespíme, když se nikde venku v této oblasti spát nesmí a po pár telefonátech přes známé známých jsme sehnaly nocleh na Horské službě na Ovčárně. Praděd dostává mínus padesát bodů, protože Rago nesměl do restaurace, ale mohl alespoň dovnitř do předmístnosti u bufetu. Povečeřely jsme borůvkové knedlíky, Rago šlehačku a klesáme dolů na Ovčárnu.
Ráno přehodnotíme trochu plán cesty a rozhodneme se vynechat posledních 10km, které jdou jen po silnici mezi vesnicemi a jdeme do Staré Vsi na autobus, který nás doveze zpět k autíčku, které čeká v Šumperku. Hřebenovka z Ovčárny je za mě nejkrásnější část cesty a nestačím se kochat výhledy.
Vyrazit zase po roce na stezku bylo super, těšily jsme se moc. Nejlepší zážitky jsou ty nepředvídatelné a neplánované. Jsme vděčné za ochotné autobusáky, teplou sprchu, suché boty, nabitej telefon, čisté studánky, vítr ve vlasech a lidskost v jakékoli podobě. YES, tohle všechno jsou JESENÍKY!
Citát na závěr:
„Nepočítej život na dny, měsíce nebo roky. Počítej život na zážitky, nádechy a vděčnost.“
Asníková Adéla