Po měsíčním prokousávání se tunou fotek sem konečně můžu vložit report o naší měsíční cestě, která začala 13.9. a skončila 13.10. Byl to (prozatím) náš nejdelší roadtrip, ujeli jsme 3100 km, objeli jsme (skoro) celou Čr a byla mi (dost často) zima. Od umrznutí mě dělil jen můj spacák a péřovka Patizon (čímž jim moc ráda dělám další neplacenou reklamu). Poučení pro příště – na podzim se cestuje pouze a jedině na jih nebo se koupí do transporteru nezávislé topení a pro jistotu ještě jedna tlustší péřovka. J
Viděli jsme bobří hráze, největší sochu psa v Čechách, hladili jsme si rejnoky, našli jsme les jako z pohádky, 2x jsme vytáhli paddle board, vylezli jsme na víc jak 5 rozhleden, prozkoumávali známé i neznámé jeskyně, šli jednu hřebenovku, navštívili jsme Český Island, Českou Kanadu, Český Yellowstone, Českosaské Švýcarsko, Českou Saharu, pláže Avalonu, malou Provence, Babylon a Ďáblovu prdel, což byl bezpochyby highlight celé naší cesty.
Před spaním jsme si četli, jak cestuje Zibura po Čechách a při řízení jsme poslouchali cestu Bilba Pytlíka, jak jde tam a zase zpátky. Nejeden český les nám připomínal temný hvozd.
Pár zážitků a méně známá místa sdílím níže.
Jeden super nabytej den začal na parkovišti u bývalého letiště u Mimoně. Po snídačce jsem s dětma obula in-liny a šli jsme objet letiště s výhledem na Ralsko. Hombre s Ragim si dali výběh na vyhlídku nad Hradčanama. Potkali jsme krásnou housenku a jednu pasoucí se krávu. Pak jsme dali obědovou zmrzku v Mimoni a jeli dál do galerie v lese, kde jsme hledali sochy. Moc hezká procházka, tak akorát dlouhá. Dobrodrůžo přišlo potom, kdy jsme v obci Svitava nechali auto a šli prozkoumávat jeskynní chodby a průchody. Na tento výlet jsem našla tip zde: https://bohousakarel.blogspot.com/2019/05/jeskynarem-snadno-rychle-svitava.html a musím říct, že to bylo fakt dobrý. Naši malí dobrodruzi měli chvílema trošku v gatích. Stavujeme se ještě kouknout na skalní útvar Pusté kostely a jedeme severně se zastávkou na Panské skále. Tu zná asi každej, ale je to fakt pěkný místo a možnost tam po tom všude lézt nás moc baví. Tenhle večer parkujeme na Stellplatze v Prysku. Na první pohled nic moc, ale po prozkoumání místa jsme nadšení. Krásný vyhlídky kolem vesnice, veřejné ohniště, otevřené koupaliště (jsou mezi námi 2 otužilci), na kterém i v mimosezóně seženete hranolky, divadlo uprostřed lesa ve skále (moc si přeju sem někdy na něco jít), zastávka s knihobudkou. Je to prostě místo, na kterém jsme cítili ,, genius loci,, . A ta duha! Místní domorodci se tam o vše moc krásně starají. Ač bylo parkování zdarma a platba dobrovolná, tak jsme moc rádi přes QR kód něco přispěli.
Další oblast, která nás nadchla je celé České středohoří. Ty sopečný kopce mají svý veliký kouzlo. Trochu nám to připomnělo Toskánsko, akorát místo olivovníků byli ořešáky, jabloně a vinná réva. A ty východy slunce! A ty západy slunce! Šli jsme zde naší první hřebenovčičku s dětmi. Trek Oblík – Srdov – Brník. Nic náročnýho a moc hezký. Nejvíc se mi líbí vrcholy těch kopců – žádný kříže, žádný kaple, jen krásný výhledy. Na Oblíku je vyznačen energetický bod a na Srdově jsou krásný keramický sošky. Já nevím kdo je autor/ka, ale děkuju, to místo je díky Vám krásnější. Takhle vkusně doplňovat přírodu je super. Nejkrásnější spot na spaní jsme měli pod Hazmburkem.
Velká pecka, byl výlet na Bořeň (Johanko, děkujeme za tip). O Bořeni jsem nikdy neslyšela, ale úplně mě okouzlila a okouzlí každýho, kdo má rád kopce a skály. Je krásná. Už z dálky Bořeň přitahuje pozornost – prý vypadá jako spící lev. Chvíli jsem to v tom hledala, ale jo. Co mě ještě oslovilo jako milovníka stromů, rostlin a zahrad byla zahrada v lese přímo u parkoviště. Spali jsme a koupali se u jezera Barbora. Krásný místo, o kterém jsem do té doby opět neslyšela (opět děkuji Johance).
Tisá, Tiské stěny a Ostrov je další místo, který se mi moc líbilo a kam se chceme vrátit, protože počasí bylo docela hustý. Do Tisé jsme přijeli odpoledne a nejvíc jsme si ho užili. Pohodička, ovocná zmrzka, houpačky, vor na místním Kačáku, moc příjemnej pán v íčku, který mi řekl, že ve skalách jsou psi vítáni a lidi tolerováni. A ještě paní, která dělá úplně neskutečně krásnou keramiku. Takže máme hrnečky s velrybama. No a pak začalo pršet a pršelo asi týden. Krušný počasí v Krušných horách. Mlha, zima, zima, déšť a zima. Tiské stěny se mi líbily úplně maximálně a nejen proto, že jsme potkali Vinnetoua. Může se chodit skoro všude, je strašně lehký se tam ztratit, všude různý průlezy, jeskyňky, převisy a vzhledem k počasí a období jsme tam byli sami. Pro mě to byl větší zážitek než Adršpach a Prachovský dohromady. No jen to počasí. Došli jsme až do vesničky Ostrov, ze které jsme díky mlze a dešti skoro nic neviděli. Neva, tak příště.
Jeden z top výletů, objevů a nečekaných míst byl u Ústí nad Labem. Procházka lesem k Vaňovským vodopádům, pak na Vrkoč. Vyhlídka Vrkoč je na čedičový varhanový skále, stejně krásný a zajímavý, jako Panská a vyhlíží se z ní na Labe a Střekov, což je majestátní hrad na protější skále. Ale to nejlepší mělo teprve přijít. Rozhodli jsme se vrátit turisticky neznačenou cestou, která měla být zkratka. Byla to obyčejná čárkovaná cesta, byla kratší a vedla tím nejkrásnějším lesem, který jsme kdy viděli. Vypadal trochu jako z Ledového království 2. Chybělo tam jen stádo sobů.
Babylon. Babylon na nás dýchl podobně jako Prysk. Jeden příjemný zážitek za druhým. Oběd jsme si namazali u rybníčku na krásných dřevěných lehátkách vedle krásný knihobudky u toho nejnašlapanějšího hřiště s pálkama na ping pong i fotbálkem, krátká naučná stezka k Ďáblovu viklanu, která má cestou další velký hřiště i s bludištěm a s veřejnýma záchodama tak krásnýma jako v Rakousku. A zadarmo. Co byl pro mě další zážitek – po cestě jsme objevili bobří hráze. To jsem viděla poprvé v životě. Bobři byli bohužel schovaní.
Pálava. Mikulov, Klentnice a Pálavský vrchy. Když nepočítám náš domov v Krkonoších, kde žijeme s našimi koňmi, tak je Pálava moje nejmilovanější místo v celých Čechách. Já cítím fakt obrovskou lásku k tomuhle kusu Země. Na Pálavě se stavujeme na každém našem roadtripu. Parkoviště u vinic na východ slunce, západ slunce na Tanzbergu (jak nazýváme my pohani sv. kopeček), krásnej lom, vždy nějaký nový místo v Mikulově nebo v okolí a naše úplně nejoblíbenější restaurace Veggiedick, kde mají krom výbornýho jídla i tu nejkrásnější chodbu k záchodům. Koho fascinují velryby a chobotnice, tak mě určitě chápete.
Česká Kanada a žulový útvar Ďáblova prdel byl velmi očekávaný bod cesty a musím říct, že to fakt stálo za to. Cestou jsme našli lesopark s prolejzačkama a lanovkou – opět krásně zasazený dětský hřiště do okolní krajiny. Pak cesta vedla kolem uměle vytvořených rybníčků, které byly taky nečekaně vymazlený. Hombre neodolal, svlíknul se do naha a odškrtnul si otužování pro ten den. No a pak to přišlo – Ďáblova prdel. Každej si tam šáhnul nebo aspoň něco strčil.
No a pár tipů na města.
Klatovy – Mercandinovy sady – velikej park s krásnýma velkýma stromama, s rybníčkem, kde půjčují lodičky a šlapadla zdarma, jsou tam velký prolejzačky v korunách stromů taky zdarma, je tam kavárna, ta bohužel není zdarma, ale je to jedno ze dvou míst, kde mají kávu srovnatelně dobrou jako tu, co dělá vrchní barista Hombre. Opravdu moc moc pěkný místo na odpolední pohodičku venku s dětma a se psem.
Znojmo, Kutnou Horu – zařazuji ho do top 5 měst, který jsou krásný a který si umím užít, ikdyž potkám lidi.
Krásná Lípa je rodiště našeho anděla strážnýho Ragiho. To z ní udělalo povinnou zastávku. 2 věci mě tam překvapili a jedna zachránila. Překvapilo mě krásný velký Íčko a mostík na náměstí, na kterým nestrašili žádní svatí mrtví, ale jehož každý jeden roh byl věnován jednomu z živlů. Všechny místa uctívající přírodu a život se mě vždy nějak hlouběji dotýkají a jsem za ně vděčná. A co mě zachránilo? Pekárna s posezením, kde jsme si mohli koupit snídani a sníst jí a pak si koupit ještě druhou teplou snídani a sníst jí v teple. Venku totiž už byla zima.
Postřeh na závěr? Žijeme ve velmi pestré zemi. V zemi plné hojnosti. Na podzim se po celé české republice válí tuny zralého ovoce, které nikdo nesbírá. Jablka jsme si natrhali u Růženky, hrušky pod Boření a jedli jsme je celej měsíc a nemuseli žádný ovoce kupovat. V den návratu domů jsme se zastavili v Českém ráji a nasbírali si ještě několik tašek jablek na doma. Hojnost byla všude.
„Nedostatek a omezení mohou existovat, jen když pro ně vytvoříme místo ve své mysli a totéž platí pro hojnost a bohatství. Bob Proctor