Tak jsem konečně započala dlouho plánovaný vlastenecký počin, a to, že obejdu naši zemi. Nepiju pivo, nechápu úplně českej humor a neviděla jsem Pelíšky. Občas se trochu cítím jak vlastizrádce, když na toto přijde řeč. Tak jsem se rozhodla, že obejít po svých svou vlast by mohlo mému vlastenectví přidat nějaké body. Na třetí pokus jsme konečně s kamarádkou Pájou vyrazily a zdolaly půlku jedné etapy – přechod Krkonoš z Harrachova do Žacléře.
Teoretická příprava započala už asi před rokem, kdy jsem se o tomhle projektu dozvěděla. Nejdřív přišlo zjištění, že nemám vůbec žádnou funkční výbavu, protože od tý doby, co mám děti jsem nikde nebyla. Nastala tedy velmi příjemná povinnost si něco nového nakoupit. Díky podcastům z gramina jsem zjistila, že dálkoví trekaři chodí ultralight. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi chodila ultraheavy s krosnou 70l, která mě hravě převážila na záda a poměrně mě tento nový trend nadchl. Vygooglovala jsem si nějaké další základní pojmy jako co je quilt, tarp a velká 4 a koupila jsem si prvního nezbytnýho ultralight parťáka – spacák Patizon a musím říct, že je to moje nejlepší investice letošního roku. Jako spát pod lehkým načechraným obláčkem. Nádhera. Dále jsem skoukla na youtube Arizona trail, PCT, pár rozhovorů se Ziburou a nakonec ještě jak šel stezku Miroslav Vladyka. Myslím, že mě nemůže nic zaskočit. 🙂
Vyrazily jsme v úterý 8.10. z Harrachova – já, Pája a Bohouš (pes). Mumlava a Mumlavské vodopády jsou nádherný. Na prameni Labe už jsme potkaly i pár dalších lidí (na můj vkus už menší dav). Pak Kotel a ty jeho skaliska, strže a výhledy, to bylo taky nádherný. Před příchodem na Brádlerky jsme si ještě u jedný útulny uvařily kávu (nordbeans) a šly se ubytovat. Než jsme došli, tak se Bohouš vyválel v lidským hovně. To mě zaskočilo. Fuj. Byl dvakrát umyt sprchovým gelem. Došli jsme a byli jsme sami na celé chatě. Ideální.
Druhý den v 8 přestalo pršet a v půl 10 vyrážíme přes Ptačí kameny na Špindlerovku a vzhůru na Sněžku. Cesta česko-polského přátelství byla super. Pod Sněžkou jsme si zalily Damodara polívku do hrnečku a hurá vzhůru. Bylo to do kopce, foukalo a nebylo vidět vůbec nic, ALE nahoře bylo prázdno. Žádný davy, ani malý. Pecka. Scházíme velmi pěknou cestičkou v kleči a po velmi nepříjemných schodech na Jelenku. Opět jsme sami na celé boudě. Načasování nemohlo být lepší. Takže na hory typu Krkonoše jen v mimosezoně od neděle do středy. Od čtvrtka do neděle prý mají narváno. Bohouš je stále čistej a voňavej.
Třetí den scházíme do Malé Úpy, kde nám trochu srdce posmutní u zavřené kavárny, a pokračujeme hezkou lesní cestičkou směr Žacléř. Cestou si dáváme malou pauzičku na čaj, kávu a sušenky. Ač to hlásili, tak jsme ani jednou nezmokli a do Žacléře jsme dorazili akorát na autobus. Přes Trutnov (s malou zastávkou na čínský nudle a pozdravit mladého Krakonoše na náměstí) jsme dojeli do Dolní Kalný a poslední čtvrthodinka pěšo domů už se šla sama. Takhle to začalo a než to ujdeme, tak to chvíli potrvá a strašně se na to těším.
Na závěr kousek z knihy Panda a dráček od J. Norburyho:
,, Co je důležitější? Cesta, nebo cíl?“ zeptala se panda.
,,Souputníci,“ odpověděl dráček.
Pájo a Bohouši, moc Vám děkuji, že jsme v tom se mnou. Tak zase příště. 🙂